*Brilliant* Kreslené postavičky

„Podívej, Barunko, za plotem je pírko. Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí!” řekla babička.
„A že bych se na něj nevysrala,” odsekla Barunka, „přes plot bych skočila kvůli úplně jinýmu péru...”

„Babičko! Babičko!” volaly děti jedno přes druhé. „Viděli jsme komtesu Hortensii, chcala ve křoví! A půjdeme dneska na zámek?”
„Naseru vám, bando! Nikam se nepůjde, mám sračku.”
Ale děti babičku nakonec přeci jen přemluvily a na zámek se šlo. Babička co krok, to prd.
„Zatracený kyselo!” ulevila si. „Ještě se z toho na zámku poseru...”
A malý Vilémek se jen smál, když si představil, jak kněžna svojí bělostnou nožkou obutou do atlasového střevíčku šlápne do babiččina hovna.

Když dorazili k zámku, museli dlouho čekat, protože komorník právě slézal ze služebné a nemohl najít kšandy, které v návalu práce někam odložil.

Babička nakopla Barunku do prdele, až jí chudince po tvářích slzičky skanuly. Poté vykřikla: „Tady bude pořádek!” a zakopla hovno pod postel.

Před Staré Bělidlo přijel obrněný jeep. Všichni mysleli, že je to kontrola na stavbu tankodromu, ale vystoupila jen babička a opřela se o pancrfaust.

„Babičko, babičko!” volaly děti a vesele střílely z pistolí. „Babičko, podívej, vrabci už zase zobou slepicím zrní.”
Babička se zamračila, sáhla do kapsáře a hodila mezi ně granát. Do vrabců jako když střelí.

Babička šla v noci přes dvůr a narazila na oj odstaveného povozu.
„Pane Prošek, to jste vy?”

Viktorka bylo děvče, které falešně jódlovalo vzadu u splavu.
„Dorazme ji, chudinku, ať se netrápí!” řekla babička a podminovala její oblíbený pařez.
Jódlování se však od splavu ozývalo dál.

Na Starém Bělidle bylo lautr hovno co na práci. Sultán a Tyrl leželi na zápraží a lízali si koule. Pan Prošek, slézaje ze služky, si natahoval kšandy. Děti se ptaly babičky: „Babičko, půjdeme na zámek?”
„To by se vám tak líbilo, parchanti. Přežrat se buchet, posrat koberce, a ještě se filcovat s pážaty.”

Vilím přišel s radostnou novinou, že viděl komtesu Hortensii močiti v zahradě. Skotačící děti shodily ze schodiště barokní sošku andělíčka, přičemž mu urazily šulína. Babička obratně vzala lepidlo a přilepila jej zpět. Avšak nikoli dolů, jak byl, ale nahoru. Když to spatřila kněžna, řekla káravě: „Ale babičko, nemá to být obráceně?”
Babička se ohradila: „Mně budete něco povídat. Já jsem viděla něco šulínů, a všechny byly takhle nahoru!”
Na ta slova se kněžna zasněně zahleděla z okna a pravila: „Šťastná to žena...”